Životní hodnoty představují něco, co dává životu smysl a určuje směr, kterým lidé jdou. Podobné je to i s firemními hodnotami. Ty vyjadřují, v co ve firmě společně věří.

Když se společnost ponoří hluboko do své historie, až ke svým kořenům, aby si definovala (nebo třeba jen připomněla) vlastní firemní hodnoty, bývá vždy dobré najít typického představitele, na kterém lze danou hodnotu jednoduše popsat. Tak to bylo i v případě investiční skupiny Trigema. Při definování vlastních názorů a principů jsme ke svým hodnotám hledali typické představitele – hrdiny, abychom na jejich příběhu demonstrovali podstatu svých hodnot a názorů. Pojďme se teď s firemními hodnotami Trigemy i s některými příběhy jejich představitelů seznámit.

Nezávislost

Je naše volba jít vlastní cestou. Nezávislost určuje charakter celé skupiny, vycházejí z ní všechny naše hodnoty. Nezávislost definuje naše chování, rozhodování, působení i zásady a je naším vůdčím principem i naší vnitřní motivací. K nezávislosti chceme ještě intenzivněji pomáhat i našim klientům. Pevně věříme v jejich sílu. Jsou pro nás hrdinové vlastních životů a s naplněním pro ně vytváříme to nejlepší zázemí pro jejich růst – domov.

Sounáležitost

Stejně jako nezávislost patří do esenciálního charakteru Trigemy i sounáležitost. Trigema je postavena na lidech a má týmového ducha. Pro nás všechny znamenají aktivity a projekty, do kterých vkládáme naše úsilí, mnohem víc než jen čísla v rozvaze. Jsme součástí široké společnosti, ke které cítíme neutuchající sounáležitost. Všichni z nás jsou odhodlaní pozitivně ovlivňovat své okolí.

Odbornost

V odbornosti neděláme kompromisy a na našich znalostech a zkušenostech stavíme celou svou podstatu. Odbornost je pro nás hlavním poznávacím znamením i prioritou ve všech aspektech naší práce, od přístupu až po produkt, který vytváříme. Zakládáme si na detailech a věnujeme jim pozornost tak dlouho, dokud nedosáhneme dokonalosti.

Nadšení
Emila Zátopka

Když mu bylo 19, tak se víceméně z donucení jednoho z učitelů zúčastnil Jarního běhu Zlínem. „Jednoho dne ukázal závodní trenér, který byl mimochodem velmi přísný, na čtyři chlapce včetně mě a řekl, že půjdeme na běžecké závody. Protestoval jsem, že jsem moc slabý a nemám na běhání kondičku, ale trenér mě poslal na prohlídku a doktor řekl, že jsem naprosto zdravý. A tak jsem musel závodit. Když jsem se rozběhl, cítil jsem, že chci vyhrát, ale skončil jsem až druhý. A tak to celé začalo,“ vzpomínal později Emil Zátopek, který se od toho okamžiku začal o běh vážně zajímat. O rok později už Jarní běh Zlínem 1942 vyhrál a v roce 1944, tedy pouhé dva roky nato, pokořil český rekord v běhu na 2 000, 3 000 a 5 000 metrů. Po válce skončil s prací v Baťově závodě a narukoval do armády, za kterou se vydal na mistrovství Evropy 1946 v Oslu. Na pěti kilometrech překonal svůj vlastní rekord a skončil pátý. A pak už to šlo ráz na ráz: První obrovský úspěch zaznamenal Zátopek na olympiádě v Londýně roku 1948, když získal zlato na desetikilometrové trati a stříbro na pěti kilometrech. Desítku tehdy Zátopek běžel teprve podruhé v životě a vyhrál podle odborníků i díky tomu, že v šestatřicetistupňovém vedru zvolil rozumné tempo. O dva roky později na mistrovství Evropy v Bruselu zvítězil na obou tratích, v roce 1949 poprvé pokořil světový rekord v běhu na deset kilometrů a v následujících letech ho ještě čtyřikrát překonal. Zátopek se pomalu stával legendou nejen v rodné zemi, ale po celém světě.

A pak přišly Helsinky…

Definitivně se Zátopek do historie sportu i do lidských srdcí zapsal v roce 1952 na olympijských hrách v Helsinkách. Sice na ně z politických důvodů málem neodjel, nicméně jeho následující úspěch byl fenomenální. První zlatou medaili vybojoval s přehledem na desetikilometrové trati, kde byl hlavním favoritem. Finále pěti kilometrů pak nabídlo divákům v Helsinkách i u obrazovek velkolepou podívanou, na jejímž konci se znovu radoval československý běžec. Tři dny po zisku druhého zlata se Zátopek nečekaně rozhodl zúčastnit se i maratonské trati, kterou nikdy předtím neabsolvoval. Maratonsky nezkušený Zátopek se rozhodl držet tempo s tehdejším favoritem, aby se ho po náročných úvodních patnácti kilometrech zeptal, co si zatím o závodu myslí. Překvapený běžec, který už věděl, že přecenil své síly, řekl Zátopkovi ve snaze ho zmást, že tempo je dost pomalé. Zátopek tedy zrychlil. Favorit soutěže následně odpadl a závod nedokončil, zatímco československý běžec pražské Dukly Emil Zátopek vytvořil nový olympijský rekord. Když Zátopek běžel do cíle, stadion v Helsinkách aplaudoval ve stoje, čerství světoví rekordmani z jamajské štafety navíc vzali Zátopka na ramena a oběhli s ním ještě i „vítězné kolečko“. Zátopek se stal nejen legendárním sportovcem, ale i symbolem neutuchající vášně pro sport.

Zátopek nebyl nejlepší proto, že by byl dříč, měl dělší nohy než ostatní nebo proto, že by šel pro vítězství „přes mrtvoly“, naopak svým konkurentům radil, učil je, trénoval s nimi. Zátopek byl nejlepší proto, že ho vpřed pohánělo nadšení pro běh a s ním neodmyslitelně spojená radost ze hry.

Odvaha
O jako Olga Havlová

Olga Havlová, rozená Šplíchalová, se narodila 11. července 1933 na Žižkově do dělnické rodiny, a rozhodně to nebylo „se zlatou lžičkou v puse“. Když jí bylo 6 let, rodiče se rozvedli a ve velké rodině, do které patřila i Olžina sestra se svými pěti dětmi, bylo zapotřebí každé ruky. Olga tak už od celkem útlého dětství své sestře s dětmi pomáhala. Její budoucí život jistě ovlivnily i pravidelné návštěvy Milíčova domu, centra pro „sociálně slabé“ žižkovské děti, v jehož knihovně Olga získala silný vztah k literatuře. K celoživotní lásce k divadlu pak Olgu dovedla její matka, se kterou obě dcery pravidelně navštěvovaly filmová a divadelní představení. Po absolvování měšťanské školy se Olga Havlová vyučila opravářkou punčoch v Baťově továrně, kde později pracovala a kde také, při práci, přišla o čtyři prsty na ruce, když se svépomocí se svépomocí snažila opravit zaseknutý lis, který se nečekaně rozběhl.

S Václavem Havlem se seznámila v roce 1953 v kavárně Slávia, kam často chodívala s kamarádkami. O tři roky mladší Havel se Olze dvořil dlouho a ona ho dlouho odmítala, přesto se nakonec v roce 1964 vzali. Jejich manželství bylo všechno, jen ne obvyklé. Dnes je už téměř veřejným tajemstvím, že Olga byla budoucímu prezidentovi spíše „maminkou“ než milenkou a partnerkou. Pravdou je, že Havel si názorů své ženy vážil snad nejvíc ze všech. Olga byla jeho první čtenářkou, kritičkou jeho esejistických i dramatických děl, největší oporou a spolupracovnicí v těžkých letech Charty 77 a spolehlivou celoživotní přítelkyní.

Kdo se bojí Olgy?

Kromě osobního a spisovatelského života Václava Havla byla Olga svému muži významnou oporou i ve všech jeho disidentských aktivitách a sama se do disentu aktivně zapojila, nejen jako členka Charty 77 či Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po odsouzení svého muže ke čtyřapůlletému vězení převzala Olga Havlová spolu se svým švagrem Ivanem Havlem odpovědnost i povinnosti v samizdatové edici Expedice, kterou do té doby řídil její muž. Za to byla obviněna z podvracení republiky a její stíhání bylo zastaveno až po revoluci.

Zdálo se, že Olga Havlová se ani přes neustálé perzekuce vůči jí samotné, jejímu muži a prakticky všem jejich přátelům STB nebála, spíše naopak – řada příslušníků státní bezpečnosti se bála jí. Olga patřila k lidem, jimž byla odporná lež, násilí, omezování svobodného projevu a pokrytectví a uměla to dát najevo. Při rozhovorech šla přímo k věci a zcela vzdálená jí byla jakákoliv forma sebelítosti. Navzdory tomu, že neměla vzdělání (ostatně její citát „nekomplikuj věci nadbytečným myšlením“ je už dnes legendární), neovládala cizí jazyky a nejraději nosila pohodlné džíny a svetr, se s obdivuhodnou odvahou a s grácií ujala role první dámy a stala se „miláčkem“ národa. S naprostou samozřejmostí usedala k prostřeným tabulím s králi, královnami, prezidenty a prvními dámami, stejně jako do hospody Na Rybárně s členy Rolling Stones. „Seděla mezi Mickem Jaggerem a Keithem Richardsem a docela mezi ně zapadla, jako by se s nimi znala odjakživa,“ vzpomínali později na legendární setkání přátelé Havlových.

Olga Havlová, jakkoliv z ní odvaha bezprostředně sálala, samu sebe nikdy nehodnotila jako odvážnou. Na přímou otázku spisovatelky Evy Kantůrkové se první Dáma (a velké D v tomto případě není chybou) charakterizovala lakonicky: „Prostě se chovám podle toho, co si myslím.“

Princezna lidských srdcí, která chodila minovým polem

Snad žádná žena moderní doby se nestala takovým fenoménem jako britská princezna Diana. Byla to nejfotografovanější žena světa a zřejmě i nejznámější žena planety. Stala se skutečnou ikonou a svět ji pro její nezištnou a silnou sounáležitost s lidmi miloval. Byla to zkrátka - jak psala média - Princezna lidských srdcí.

Lady Diana, princezna z Walesu, se narodila jako Diana Frances Spencer 1. července 1961 v anglickém Norfolku. Společně se svými rodiči a sourozenci prožívala krásné a klidné dětství v rozlehlém soukromém sídle rodiny v Sandringhamu, ovšem jen do doby, než se jejich rodiče rozvedli. Po rozvodu zůstala Diana společně s malým bratrem Charlesem a oběma sestrami v péči otce. Dianě bylo tehdy pouhých sedm let, když se v její rodině všechno změnilo a ona zůstala opuštěná a osamělá. S otcem, temperamentním hrabětem Spencerem, který rád holdoval jiným ženám a alkoholu, nikdy neměla důvěrný vztah. Malý bratr postrádal svou milovanou matku a stejně tak i Dianina dětská duše strádala. V tomto období se srdce teprve sedmileté Diany otevřelo druhým a začala mateřsky pečovat nejen o malého bratra, ale i o celou rodinu. Pomáhalo jí to zapomenout na její vlastní bolest.

Diana studovala na školách v Anglii a ve Švýcarsku, ale v učení nevynikala. Mnohem lépe jí to šlo ve sportu, protože zjistila, že jí sportovní aktivity přinášejí duševní vyrovnanost. Ráda tančila a byla vynikající baletkou, ostatně balet chtěla jednu dobu také studovat, nicméně na něj byla příliš vysoká.

Láska po telefonu

Ačkoliv se Diana s členy britské královské rodiny znala od dětství, hlubší vztah s princem Charlesem navázala až v roce 1980, a to poté, co se princ rozešel s její sestrou Sarah. V té době se na ni zaměřil bezmála celý svět, který Diana vzápětí okouzlila svou plachostí a sounáležitostí se slabými. Charlesovi se prý zejména líbilo právě její sociální cítění a soucit, a proto mladičkou Dianu (ovšem taky tak trochu na nátlak rodiny, aby konečně zapomněl na nemožný vztah k provdané Camille Parker-Bowles) požádal o ruku. Diana s Charlesem si sice často telefonovali, před svatbou se ale osobně setkali pouze třináctkrát. Navzdory tomu se 29. července 1981 konala královská svatba a miliardy lidí, kteří ji v mediálních prostředcích sledovali, byly svědkem začátku pohádky o tom, jak plachá dívka ke štěstí přišla.

Jen krátce po svatbě princezna otěhotněla a 21. června 1982 přivedla na svět prince Williama a 15. září 1984 druhého syna, prince Harryho. Role matky byla rolí, které byla nejvíce oddaná. Své syny se snažila vychovávat i mimo zdi paláce. Brala je do zábavných parků, fastfoodů, a zejména dávala každým svým pohybem či objetím najevo, jak je miluje. Takové zřetelné vyjadřování mateřské lásky na veřejnosti bylo pro britskou královskou rodinu zcela netypické a popularita princezny rostla každý den.

Kromě svých synů žila princezna charitou a pomocí ostatním. Její zájem o ostatní a o jejich osud byl upřímný a silný, Diana měla velmi vyvinutý smysl pro solidaritu a soucit a snad i proto se rychle stala miláčkem nejen celé Británie, ale bez nadsázky celého světa.

Za zavřenými dveřmi ale prožívala všemi obdivovaná žena o dost jiný příběh. Manželské problémy páru stále vzrůstaly a Diana trpěla vážnými depresemi, dlouhá léta bojovala s poruchami příjmu potravy a velmi nízkým sebevědomím. V letech, kdy už byl vztah Diany a Charlese v troskách, a bublina o šťastném manželství praskla, se ovšem svět stal svědkem zcela nové pohádky. Tentokrát už ne o naivní dívce, která se vdává za prince, ale o silné ženě, která se staví na vlastní nohy a svoji ohromnou popularitu využívá k pomoci druhým. Místo o manželce prince se mluví o celebritě, módní ikoně, ale zejména o dámě proslulé charitativní činností. Legendární jsou její snímky, na kterých si nebojácně podává ruce s lidmi nakaženými AIDS v době, kdy se jiní bojí k nemocným i jen přiblížit. Když hořela válka v bývalé Jugoslávii, setkávala se pravidelně s oběťmi. V zemích třetího světa pak odvážně procházela minovým polem, aby upozornila na problematiku nášlapných min.

Diana také podporovala nejrůznější zdravotnická zařízení, jako jsou nemocnice Great Ormond Street Hospital, National Aids Trust nebo Royal Marsden Hospital, ale také nadaci Centrepoint, která pečuje o mladé lidi bez domova. Za své dobročinné skutky získala také několik ocenění, jedno dokonce in memoriam za průkopnický AIDS aktivismus, v němž pokračuje dál i její syn princ Harry.

Dalším pozoruhodným charitativním počinem princezny Diany byla podpora Červeného kříže, jehož se později stala i patronkou. Po rozvodu s Charlesem zorganizovala veřejnou dražbu svého oblečení a veškerý výtěžek věnovala charitě.

Princezna lidských srdcí, jak se Dianě přezdívalo, nebyla samozřejmě osobností, která měla jen a pouze dobré stránky, ostatně o těch problematických toho bylo napsáno víc než dost… Tím, co je však důležité, je fakt, že Dianina solidarita, soucit a pocit sounáležitosti s lidmi bez ohledu na postavení, gender, věk či národnost, byla tím, co uchvátilo svět.

Obliba princezny z Walesu byla tak obrovská, že když 31. srpna 1997 tragicky zemřela, pravil údajně princ Charles směrem ke svému tajemníkovi Stephenovi Lamportovi: „Tohle klidně může všechno zničit, i monarchii.“ Princův tajemník prý jen suše a upřímně odpověděl: „Myslím, že ano, pane.“

Naplnění
Relativně absolutní naplnění vědou

Jedna z jeho nejznámějších fotek: divoké bílé vlasy, tmavé oči a vyplazený jazyk. Albert Einstein se narodil roku 1879 v Ulmu v německém Württembersku v židovské rodině. Jeho rodiči byli Hermann Einstein, obchodník, který později pracoval jako elektrochemik, a jeho žena Pauline rozená Kochová. Albert navštěvoval katolickou obecnou školu a na naléhání své matky bral hodiny houslí. Einstein byl respektovaný pro svou přátelskost zakořeněnou v jeho pacifismu. Byl skromný, nepotrpěl si na okázalost (ostatně svůj šatník zmenšil natolik, aby se nemusel rozhodovat, co si vezme na sebe), nejedl maso, měl hravý smysl pro humor a vyžíval se v hraní na housle a v jachtingu. Byl také typický svou roztržitostí - často zapomínal na každodenní věci, třeba klíče, a soustředil se tak mocně na řešení fyzikálních problémů, že dost často vůbec nevnímal své okolí. Na sympatiích mu přidávalo, že vždy, když se zmýlil, své omyly uměl uznat

Kompas, který Albertovi změnil život

Albert už od dětství nesnášel příkazy a drezuru, odmítal jakékoliv bezdůvodné memorování a důsledně si střežil vlastní nezávislost. To mu ostatně zůstalo celý život, stejně jako přirozená zvídavost o věci kolem sebe.

Když bylo Albertovi pět let, jeho otec mu ukázal kapesní kompas a Einstein seznal, že něco v „prázdném“ prostoru musí působit na střelku. Později tuto zkušenost popsal jako jednu z nejdůležitějších ve svém životě, protože podnítila jeho zájem o vědu.

V Mnichově Albert Einstein navštěvoval gymnázium. Studium mu nedělalo žádné problémy, co ale nesnášel, byla velká přísnost, která na německých školách panovala. Patnáctiletý Albert Einstein se proto německému školství vzepřel a odešel za rodiči, kteří se krátce před tím odstěhovali do Pavie. V roce 1896 vstoupil Albert Einstein na Polytechnickou školu v Curychu, aby se mohl stát učitelem matematiky a fyziky. I na této škole ho ale provázely mírné potíže s přizpůsobením se školnímu programu - svůj čas totiž nechtěl věnovat věcem, které ho nebavily. Co ho ale na polytechnice bavilo, byla jeho spolužačka, matematička a tehdejší přítelkyně Nikoly Tesly Mileva Marič, která s Einsteinem záhy otěhotněla. Nemanželskou dceru však budoucí učitel, který potřeboval sehnat práci, nemohl zrovna potřebovat, a tak šla (zřejmě) Lieserl k adopci. O několik let později se Einstein s Milevou oženil. Jejich vztah byl zajímavý nejen množstvím dopisů, které se vzájemně poslali (1 400), ale i jejich obsahem. Většinu totiž tvořily fyzikální debaty, věda anebo obsah bodů, které Mileva jako Albertova žena měla dodržovat.

Teorie relativity

V roce 1915 dokončil geniální vědec s pověstí excentrika a neučesatelnými vlasy (za jejichž vizáž mohla prý genetická indispozice) práci na obecné teorii relativity, která představovala zvrat v celém dosavadním pojetí fyziky. I přes hlasy filozofů, kteří se nemohli smířit s náhlou neexistencí absolutna, se obecná relativita brzy stala metodou, která zasáhla celou fyziku a Einsteina proslavila po celém světě.

V osobním životě se Einsteinovi až tak dobře nevedlo, manželství s Milevou nevydrželo a ještě ten rok, co bylo rozvedeno, se Albert oženil se svou sestřenicí, která byla o tři roky starší než Albert a pomohla mu se uzdravit po částečném nervovém kolapsu kombinovaném se žaludečními obtížemi.

Einstein zemřel v Princetonu 18. dubna 1955. Kremace jeho těla proběhla ještě tentýž den v Trentonu v New Jersey a jeho popel byl rozptýlen na utajeném místě. Jeho mozek se nicméně zachoval v nádobě Dr. Thomase Stolze Harveye, patologa, který prováděl pitvu Einsteina. Harvey na něm neshledal nic nenormálního, ale další analýzy v roce 1999 týmem na McMasterově univerzitě odhalily, že jeho jedna část Einsteinovi chyběla a kvůli její kompenzaci byl Einsteinův temenní lalok o 15 % větší než obyčejně bývá. Tato oblast mozku je zodpovědná za matematické myšlení, vizuálně prostorové vnímání a představy pohybu.

Albert Einstein je příkladem člověka, který prožil beze zbytku naplněný život. Naplňovala ho jeho práce a vědecká kariéra, vztahy, láska ke svým dvěma manželkám, ale i život samotný. Jak sám říkával: „Existují dva způsoby, jak žít život. Ten první je myslet si, že nic není zázrak. Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak.“