Firmitas, utilitas, venostas - tři klíčová slova, která formují směřování architektury přes 2000 let. Jejich autorem byl Říman Marcus Vitruvius Pollio. „Firmitas“ určoval pevnost a stabilitu stavby a „utilitas“ využití objektu. „Venostas“ se zase nejvíce dotýká estetiky. S trochou nadsázky lze proto říci, že architektura je uměním a umění je architektura.

SOUZNĚNÍ ARCHITEKTURY S UMĚNÍM

Význam architektury byl po většinu historie určován jednotlivými uměleckými slohy. Uvedený trend byl narušen až ve 20. století, kdy mnohé slohy přestaly v podstatě existovat nebo došlo k jejich překotnému vývoji. Architektura se tak osamostatnila od ostatního umění. Ačkoli je jím stále ovlivňována, není s ním přímo spojená. Tato nejednotnost vedla k tomu, že už nehovoříme o stylu, ale o architektonické škole, kterou zpravidla ovlivnil jeden či několik významných architektů.

Před 30 lety se nejen změnila česká společnost, ale také podmínky pro tvorbu architektury. Skončily státní i družstevní projektové organizace, architekti se stali vskutku volnými tvůrci. Očekávalo se, že česká architektura rozkvete a zařadí se do evropského vývoje. V novém tisíciletí nastal ale zlom, kdy se architektura stala více spotřebním zbožím, jehož hodnoty se měřily uplatněním na trhu nemovitostí.

Že je něco trendy ještě neznamená, že to je dobré. Na mnohých současných stavbách je vidět, že architektura je pouze „designovým řemeslem“. Přitom v minulosti byla přímo královnou umění a zahrnovala rovněž ostatní výtvarné obory. V mnoha směrech dnes ale naštěstí přichází také doba návratů k obsahovému kumštu. A to jako protiváhy k neobsahovému. I zde platí zákon akce a reakce.

„JAKO SE DŘÍVE ODLÉVALY SOCHY Z BRONZU,
MODERNÍ UMĚNÍ NABÍZÍ SOCHY BETONOVÉ.“

-Vladimír Kružík

NEJVĚTŠÍ BETONOVÉ UMĚLECKÉ DÍLO

Jedním z trendů doby je využití betonu. Beton může být nejen stěnou či stropem, ale stejně tak podlahou, barovým pultem, umyvadlem nebo netradiční kuchyňskou linkou.

Pohledových úprav betonu je řada. Liší se především tím, jakým způsobem byl pohledový betonový povrch vytvořen či upraven. Plocha z pohledového betonu je přitom na dotyk velmi příjemná. Nepotřebuje žádnou náročnou údržbu, a přesto dlouho vydrží krásná. Vzhled, který se někomu může zdát poněkud chladný, lze navíc zútulnit použitím dalších materiálů, jako jsou například dřevo nebo sklo.

Příkladem takového využití je Nové divadlo Plzeň, které je zabaleno celkem do 3 500 m2 fasády z litého sytě červeného pohledového betonu. Doslova uměleckým dílem je zde pak jižní fasáda s hlavním vstupem pro diváky. Je provedená z betonu s čtyřicítkou nepravidelných otvorů, „bublin“, představujících pomyslnou divadelní oponu. Ta se nad příchozího mírně naklání v negativním úhlu 11,2°, a tak jej opticky zve ke vstupu. „Jde určitě o největší sochařské dílo poslední doby,“ říká s trochou nadsázky architekt Vladimír Kružík z ateliéru Helika a dodává: „Jako se dříve odlévaly sochy z bronzu, moderní umění nabízí sochy betonové.“

A má pravdu, tento originální výrazový prvek o rozměrech 21,8, 13,8 a 0,6 metru totiž vznikl jako jeden kus bez jediné pracovní spáry. Pro tuto realizaci bylo použito celkem 100 m3 betonu. Výraznou jižní fasádu opticky doplňuje plastika připomínající oblázek nebo vajíčko, odlitá rovněž z pohledového betonu. Tato plastika, stejně jako bublinková opona, na pozadí fasády z červeného betonu krásně vynikají.

Důkazem propojení umění, architektury a moderních technologií je také brněnská vila architekta Petra Skrušného. Ta působí dojmem, že stojí na některé z exotických pláží jiskřících bílým pískem a oblévaných azurově modrou vodou. Vizi architekta o hře světla a exkluzivním vzhledu zde splnil speciální architektonický beton v zářivě bílém odstínu. Novostavba rodinného domu se zastavěnou plochou 180 m2 i protější objekt wellness s garáží a vinným sklepem jsou situovány na místě původního tenisového dvorce, který se zakusuje do okolního terénu.

NEZAPOMENOUT NA UMĚNÍ

Trendem moderní architektury je jednoznačně také příroda a zeleň prorůstající nejrůznějšími způsoby do budov a jejich okolí. Prostor mezi budovami, který bývá mnohdy veřejný, v sobě snoubí jak historii, tak modernu. Vše pak vyúsťuje v novou energii. Spojit architekturu s přírodou znamená propojit jednoduché se složitým. Jedině tak vznikne interaktivní prostředí, kde si lze vybrat, jestli být venku nebo uvnitř. Do architektury se promítají zároveň civilizační hrozby, ale i kreativita, nespoutanost, experimenty a fantazie.

Stěžejní ve vývoji architektury je myšlenka. Tedy jak si domy rozumí navzájem a jak spolu vytváří struktury. Ukazuje se, že projekty, které pracují v kontextu, dostávají dnes nejvyšší ocenění, lidem se v nich dobře žije, vracejí se do nich a neutíkají. Přitom nemusí jít vždy o velké projekty. Někdy stačí i maličkosti. Může jít o zeleň ve vnitroblocích nebo na střechách. Zeleň je právem každého občana, aby ji viděl, nebo jí měl dostatek

„KDYŽ STOJÍM NA ZAHRADĚ, I VEČER JE TU
DÍKY BÍLÉMU BETONU MNOHEM VĚTŠÍ SVĚTLO,
PROTOŽE STĚNY DOSLOVA ZÁŘÍ.”

-Peter Skrušný